Jak statistiky potvrzují, nejsou naši lidé právě spokojení se situací v našem zdravotnictví. Spousta našinců má své důvody ke kritice, a nutno podotknout, že jsou to důvody leckdy oprávněné. A nejde jen o subjektivní pocity pramenící z toho, že třeba doktor nepředepsal člověku prášky, které si tento přál, nedal mu neschopenku, když se chtěl ulít z práce, nevystavil mu očekávaně vyznívající potvrzení a podobně, že se sestra dost neusmívala atd. Jedná se o důvody, jež mohou být důležité, ne-li zásadní.
Někdy se lidem plným právem nelíbí fakt, že je některých lékařů nedostatek. Což jsem pocítil na vlastní kůži i já sám. A když člověk shání lékaře a dozvídá se, že ho u sebe nikdo nechce zaregistrovat, protože má ordinace plno, a on aby to pak řešil dejme tomu návštěvami na pohotovosti, jež by tu neměla být od toho, nemůže to nikoho potěšit.
Podobně logická je pak nespokojenost s tím, jak dlouho se musí čekat na některá vyšetření. Když je něco potřeba a člověk se dozví, že mají volnou kapacitu až za několik týdnů nebo třeba i měsíců… Tu více a tu méně problematickou je i otázka nedostatku některých léků na našem trhu. Bylo tomu tak za komunistů a ani neviditelná ruka trhu to zjevně nezachránila. A tak se někdy vydávají alternativní léky k těm nedostatkovým předepsaným, někdy si člověk musí dojít pro nový recept na něco jiného, aby se mu dostalo pomoci. A přitom jsou naše lékárny a internetové obchody přímo zavalené různými potravinovými doplňky za hříšné peníze, které nejsou třeba vůbec k ničemu.
Nemůže se líbit nedostatek lůžek v nemocnicích, dlouhé čekání v čekárnách ordinací, častá povinná finanční spoluúčast…
A co mně vadí na zdravotnictví nejvíc? Že v něm navzdory všem problémům platí zákaz euthanasie. Což je něco, co mně osobně opravdu vadí. Ne proto, že bych toužil po tom, aby lékaři zabíjeli neperspektivní pacienty jako na běžícím pásu, ale z jiného důvodu. Byl jsem totiž za svého života osobně svědkem nedůstojné pomalé smrti čtyř svých blízkých předků. A deptá mě představa, že budu jednou také někde ležet jako kus masa a doktoři nebudou mít právo mé trápení ukončit. A kdo ví, zda bude v mých silách vylézt aspoň na balkón nebo vstoupit do kolejiště před vlak, abych tedy sám aspoň nechutným způsobem ukončil zbytečné utrpení. Zatímco by stačilo pár nějakých prášků nebo injekce…